Po třech letech zavítala do Poličky neteř Charlotty a Bohuslava Martinů, paní Colette Lemaire. Jako host Nadace Bohuslava Martinů v Praze navštěvuje Českou republiku pravidelně každé dva roky a při té příležitosti nikdy nevynechá rodné město svého slavného strýčka. Poprvé Poličku navštívila v roce 1978. Tehdy se zúčastnila pohřbu Charlotty Martinů a v následujících letech například převozu ostatků Bohuslava Martinů ze Švýcarska nebo odhalení jeho sochy v parku. Během letošní návštěvy ji v pátek 21. května do Poličky doprovázel syn Daniel a tajemnice Správní rady NBM Marie Řezníčková v roli nadšené průvodkyně i výtečné překladatelky.

Colette Lemaire žije v jihofrancouzském městečku Marsillargues, které je svou velikostí srovnatelné s Poličkou. Narodila se ovšem ve Vieux Moulin, kde od svých pěti let vyrůstala i Charlotte, tehdy ještě Quennehenová.  Charlotte měla dva sourozence, bratra Charlese a sestru Georgette. Přestože ani jeden ze sourozenců Martinů v Poličce po sobě nezanechal žádného potomka, Bohuslav ze strany Charlotty získal tři neteře a dva synovce. Colette Lemaire si na svého strýčka i po mnoha letech dobře pamatuje: „Jako malá holka jsem mu sedávala na klíně, když hrál na klavír. Zkoušel mi pokládat prstíky na klávesy, abych něco zabrnkala. Já jsem ale nechtěla, nebavilo mě to. Dnes toho lituji. Já na žádný nástroj hrát neumím, ale jeden z mých synů má hudební sklony." Charlotte i Bohuslav prý měli  velmi rádi děti, byť své vlastní neměli. Naposledy se Colette setkala se svým strýčkem v roce 1953 na společné dovolené v Bretani, tehdy už i s manželem a třemi dětmi.

Kromě skladatelova hrobu, sochy v parku, domku na Svépomoci a všech expozic Centra Bohuslava Martinů navštívila Colette Lemaire se svým synem Danielem i výstavu Zrzavý Martinů. „Na Zrzavého si také pamatuji. Spolu s tetičkou jsme u něho byly několikrát na návštěvě. Když mě měl hlídat, bála jsem se ho, protože měl fousy." U svatební fotografie zavzpomínala na červené šaty s bílými puntíky, které po tetičce několik let sama nosila. Potvrdila také pravdivost Nezvalovy básně, ve které se o Charlottě říká: „A ta paní co nám jde vstříc, je něžná, že nemůže být už nikdo víc." Do rodné světničky ve věži kostela sv. Jakuba vystoupal Daniel Lemaire sám. Doma pak předá pomyslnou štafetu někomu ze svých pěti sourozenců, kteří maminku doprovodí do Poličky příště. Budeme se těšit!

Lucie Jirglová