VÝLET DOMŮ aneb zahájili jsme zkoušení Otvírání studánek Alfréda Radoka!

I studánky chtějí být čisté.

Šeptanda zafungovala. O tom, že brněnské Otvírání studánek Alfréda Radoka bude velkolepou událostí, rozkročenou mezi činohru, vážnou hudbu a současný tanec, si svého času šuškalo celé jarní Brno. A tak se město, ve kterém a pro které tvoříme, nacházelo v požehnaném stavu napjatého očekávání už ve chvíli, kdy jsme se v čele s režisérem J. A. Pitínským teprve vydávali na dobrodružnou cestu do neznáma. Zda se tato cesta vyplatila, jste mohli na sklonku dubna v Mahenově divadle posoudit sami. Ohlédněte se teď spolu s námi za našimi prvními, nesmělými krůčky... Kam vedly?

No přece do Poličky. Do malebného rodiště skladatele Bohuslava Martinů, jehož Otvírání studánek můžete na našem jevišti od 29. dubna v podání sboru dětí a mládeže při Filharmonii Brno Kantiléna pravidelně slýchat a dokonce (díky tomu, že je tanečníky pod vedením choreografa Jiřího Bartovance prováděno skutečně „scénicky“) i vídat.

     Obvyklou zahajovací zkoušku, která tentokrát připadla na začátek března, nahradil výlet k pomezí Čech a Moravy. Během něj jsme mohli na vlastní smysly poznat prostředí, ve kterém Bohuslav Martinů vyrůstal, a z něhož po celý život tvořil, a lépe tak pochopit motivy jeho světově proslulé skladby na verše jiného poličského rodáka, básníka Miloslava Bureše.

     Vyrazili jsme s partou herců za divadelního rozbřesku, tedy asi po osmé hodině ranní. (Zatímco výkonnost většiny lidí s postupujícím dnem klesá, u herců tomu bývá právě naopak. Není divu, když vrchol jejich pracovního dne nezřídka přichází teprve večer.) Jak jsme se blížili k Poličce, měnil se déšť ve sníh a městečko tak spíše než na Otvírání studánek upomínalo na Shakespearovu Zimní pohádku. Z té nás ovšem k účelu naší cesty rychle vrátili PhDr. David Junek a Doc. Monika Holá, PhD. z tamního Centra Bohuslava Martinů. Po vstřícném přivítání a společném shlédnutí filmového zpracování kantáty jsme se vydali do stálé expozice věnované jejímu skladateli. Oba odborníci na slovo vzatí nás pak dokonce usadili do školních škamen, ve kterých sedával. 

Vyposlechli jsme si v nich mnohé ze života tohoto génia a bonvivána, v souvislosti s připravovanou inscenací nás pak zaujal zejména jeho život v americkém exilu a stesk po vlasti, který ho měl k tomu, aby se do ní poznovu vracel alespoň svými díly. Jejich uvádění bylo v Československu vytrvale zakazováno, leč marně. Snad byla až příliš česká a gravitační síla rodné země, která je přitahovala zpátky, až moc silná; na každý pád Češi (a zejména Poličané) na svého Martinů nezapomněli.

     Vrcholem výletu, a to i doslova, byl výstup na pověstnou skladatelovu rodnou věž. Při pohledu z ní jsme pochopili, proč svou Poličku tolik miloval. Paradoxem je, že z této věže už jako dítě vídal hřbitov, na kterém nakonec sám skončil. Ačkoli procestoval svět, jsou od sebe místa jeho narození a posledního odpočinku vzdálena jen několik set metrů. Jak jiné je to u režiséra Alfréda Radoka, kterým se naše inscenace zabývá.

Je nám jasné, že měli Martinů a Radok leccos společného: Oba to byli čeští géniové v exilu a svou nebývale silnou láskou k vlasti žili a trpěli. U obou přitom našla svůj nejsilnější výraz právě ve zpracování Otvírání studánek. Zatímco Martinů se ale vrátil do rodné země alespoň posmrtně, v roce 1979, Radok se do ní nevrátil nikdy. Zdá se to být symbolické: Skladatelovo jméno zná dnes každé dítě školou povinné, se jménem režiséra je to horší. Nemusíme ho však litovat, litujme jen sami sebe: Kdo Alfréda Radoka a jeho tvorbu nezná, připravuje se o to nejlepší z domácí umělecké tvorby, o nezanedbatelný kus vlastního domova. Vedle řady zážitků a několika fotografií jsme si z Poličky odvezli také velkou chuť sobě i vám, našim divákům, tento kus vrátit. Podniknout s vámi divadelní výlet – domů.

Z těch dědů a bab,

co přede mnou vodám

cestu písní otvírali,

co zde studny roubili

a pevné plátno tkali,

z těch jsem

a vracím

se k nim znova.

Co na tom,

že jejich dny

jsou nenávratně pryč,

z ruky do ruky si

podáváme těžký klíč,

klíč od domova.

Poličané si svého Martinů doslova "vypiplali". Podporovali ho na studiích a nikdy nepřestali věřit, že se to vyplatí. Vyplatilo. To, že jsou k umělcům všeho druhu vstřícní dodnes, nám 7. 3. dokázali. Děkujeme za laskavou podporu zejména dvěma z nich: PhDr. Davidu Junkovi a Doc. Monice Holé, PhD.

Text + fotografie_NÁRODNÍ DIVADLO BRNO_MAHENOVA ČINOHRA