První polovina ledna – tedy doba, kdy vzniká tento text, bývá vždy obdobím hodnocení prošlého roku. Co se zdařilo a co ne? Jako pracovník Centra Bohuslava Martinů, jehož úkolem je péče o odkaz a propagace nejslavnějšího poličského rodáka, nerada konstatuji, že v roce 130. výročí narození Bohuslava Martinů nebylo možno toto kulaté jubileum vzhledem k celospolečenské epidemii koronaviru a s ní spojenému zákazu provozování veřejných kulturních akcí patřičně uctít. Přitom bylo vše pečlivě připraveno.
Od listopadu měla být v poličském muzeu instalována výstava nazvaná Poličské kořeny Bohuslava Martinů, přibližující rodinu a poličské přátele skladatele. Rodiče a sourozenci skladatele stáli vždy v jeho stínu, přitom mu byli trvalou a silnou oporou i přes vzdálenostní bariéru, neboť skladatel se posledních dvacet let života nemohl navrátit do vlasti a komunikovali tak vzájemně pouze korespondenčně. Bratr František měl také umělecké sklony, stal se akademickým malířem a většinu života zasvětil renovaci výmalby kostelů doma i v zahraničí. Sestra Marie měla krejčovský salon, sledovala nejnovější trendy v odívání a snažila se je v Poličce prosadit. A starala se do smrti o maminku Karolinu Martinů, která pro skladatele vždy mnoho znamenala.
Spolu s výstavou plánovalo muzeum realizovat v prostorách bývalého divadelního sálu ochotnického divadla (dnes výstavní sál) scénické provedení mechanického baletu B. Martinů s názvem Podivuhodný let. Jeho vznik byl inspirovaný tragickou událostí nezdařeného přeletu přes Atlantický oceán dvoučlennou leteckou posádkou v roce 1927 a Martinů balet koncipoval dosti netradičně, neboť v něm nikdo netančí – ale na přání skladatele se mají pohybovat kulisy.
Také ZUŠ plánovala přispět k oslavám výročí Martinů a jako každý rok uspořádat koncert svých žáků nazvaný Bohuslav Martinů a my, na jehož chodu se měl tentokrát podílet i Spolek Náš Martinů. Koncert být realizován pochopitelně nemohl, ale protože žáci zadané skladby pro vystoupení poctivě připravili, plánuje škola alespoň pořízení nahrávky.
Přímo v den výročí, tedy 8. prosince, měl zaznít v Tylově domě slavnostní koncert s připomínkou skladatelovy tvorby pro různá nástrojová obsazení: housle, klavír, dechové nástroje, zpěv sborový i sólový. Unikátní měla být interpretace raných písní skladatele, věnovaných v době jeho studijních let v Praze pěvkyni Národního divadla Olze Valouškové. A ruku v ruce s touto interpretací bylo v plánu pustit do světa reprezentativní notové vydání těchto písní – nejen pro zájemce o muzicírování (pro ty samozřejmě především), ale i pro opravdové fajnšmekry, neboť vydání obsahuje i přetisk původních skladatelových rukopisů.
Oslava 130 let výročí narození B. Martinů tak nakonec proběhla jen velmi střídmě: představitelé města a muzea položili na hrob skladatele květinové věnce; na počest skladatele se v 16 hodin na rodné věži kostela sv. Jakuba rozezvučely zvony a následně z budovy muzea zazněla jeho reprodukovaná hudba. Gymnázium Polička, které na den výročí plánovalo veřejné vystoupení studentského sboru Juliettes, improvizovaně připravilo alespoň studentský happening spojený se slavnostním uložením busty skladatele, kterou vytvořila akademická sochařka Veronika Witzová.
Důstojné oslavy pro hudbymilovnou veřejnost pak – doufejme - proběhnou v budoucnu, snad už na jaře budou pro kulturu lepší podmínky.
Je smutné konstatovat, co vše nebylo možné uskutečnit. Je to o to smutnější, že jsme si o rok dříve připomínali 60. výročí skladatelova úmrtí a úmyslně toto jubileum nepojímali příliš oslavně - s tím, že ta „pravá důstojná oslava“ se váže ke skladatelovu výročí narození a tehdy že Martinů patřičně uctíme. Nikoho tehdy nemohlo ani ve snu napadnout, jak zásadní změny mohou prakticky ze dne na den přijít a jaký dopad na celou společnost budou mít. Nezbývá než doufat ve stabilizaci situace a návratu do (alespoň částečného) normálu.
Monika Holá, muzikoložka CBM
